Štola sv. Josefa 26.6.2012
V úterý 26. června 2012 jsme se vypravili na poslední letošní výlet. Vlakem jsem dojeli do Jílového u Prahy. Odtud bylo naším úkolem sledovat speciální žlutou značku, která nás měla dovést až ke štole sv. Josefa. Hned v blízkém okolí nádraží jsme ji na chvilku ztratili, ale brzy zase našli. Cesta nás vedla lesem a některé z nás lákala k utíkání, aniž bychom se příliš věnovali tomu, zda jsme všichni. Takže se stalo, co se stát muselo. Když jsme se konečně sešli (u silnice všichni zodpovědně čekali), zjistili jsme, že žlutou značku rozhodně nemáme a tudíž nevíme, kudy kam. Nezaváhali jsme a začali se vracet k poslední viděné značce. Škoda jen, že to bylo pěkně do kopce . Alespoň si však budeme pamatovat, že nesledovat značení se nevyplácí. Těsně před štolou jsme se ještě na chvilku zastavili u Žampašského mostu, nejvyššího kamenného viaduktu u nás, a pověděli si o něm několik zajímavostí. Zrovna ho opravují a zdálo se, že někteří možná ani nepojedou vlakem zpátky. Pak už to byl ke štole jen kousek. Po zdlouhavém čekání, kdy se začátek objednané prohlídky protáhl o půl hodiny (díky jiné škole, která na prohlídku další ze štol dorazila pozdě, takže se zpozdil i náš průvodce), jsme každý oblékli plášť (to abychom se neumazali o začouzené stěny štoly) a nasadili helmu (to abychom si neurazili kus hlavy o nízké stropy) a pustili se do štoly. Pan průvodce, sám bývalý havíř, nám o ní povídal mnoho zajímavostí. Myslím, že nikdo by v době, kdy se zde těžilo nejvíce, nechtěl žít. Někteří z nás dokonce slyšeli permoníčky! Po skončení prohlídky (měli jsme i několik rozumných dotazů) si zájemci o suvenýry nakoupili (nejvíce nejrůznější kameny) a vydali jsme se na zpáteční cestu. Protože už jsme se neztráceli, stihli jsme vlak bez potíží a podle plánu o půl jedné vystupovali ve Vraném.